Co přinesl cenový předpis 1/2021/CAU pro rok 2021

Ministerstvo zdravotnictví vydalo cenový předpis (1/2021/CAU), který bude pro rok 2021 řídit oblast regulovaných cen ve zdravotnictví. Již několik let upozorňujeme na řadě míst na slabiny cenových předpisů, bohužel zatím bez odezvy. Došlo pro rok 2021 k nějakým změnám?

Oddíl D cenového předpisu popisuje věcně usměrněnou cenu, což je oblast, která nás pro kalkulace cen ve zdravotnictví zajímá (a řídi ji).

Bod 2 pak popisuje tzv. ekonomicky neoprávněné náklady, které do nákladů pro kalkulaci cen zdravotních služeb vložit nelze. Položky bohužel zůstaly stejné jako loňský rok.

I nadále do nákladů pro kalkulace nelze počítat např.:

  • Pojištění (kromě povinného pojištění poskytovatele zdr. služeb). Co třeba povinné ručení? To je podle tohoto předpisu ekonomicky neoprávněné, nicméně je povinné
  • Náklady na manažerská studia. Proč by si lékař, který podniká, nemohl rozšířit vzdělání o nějaký manažerský kurz či třeba MBA? Bude pak třeba řídit svou firmu ještě lépe, což může být ke prospěchu pacientů i zaměstnanaců.
  • Příspěvky na penzijní připojištění.
  • Náklady na jazykové kurzy (pokud prokazatelně nezastupují zaměstnavatele při jednáních ze zahraničními partnery, apod.).

Toť výčet těch hlavních ekonomicky neoprávněných nákladů, které nám nedávají smysl. Tyto náklady jsou u řady poskytovatelů zdravotních služeb poměrně časté. Jestliže tyto náklady nelze pokrýt z výnosů z poskytování zdravotních služeb (nesmí být v nákladech pro kalkulaci), musí na ně firma vydělat jiným způsobem.

Je zřejmé, že cílem těchto nákladů v seznamu ekonomicky neoprávněných mimo jiné je, aby se více nákladů za zaměstnance přesunulo do tzv. přímých mezd (zaměstnanci se neodměňovali např. benefity, ale raději se jim zvýšila hrubá mzda). Podle našeho názoru je to velmi špatný nástroj, jak mzdové náklady řídit. Každý podnikatel by měl mít možnost nastavit si odměňování podle svých možností a potřeb zaměstnanců, každému vyhovuje něco jiného.

Materiál

Cenový předpis v bodě 4 definuje, které náklady smí vstupovat do kalkulací a jak by měly být rozčleněny. Ohledně materiálu říká, že do kalkulací patří pouze takto definovaný materiál:

„Přímý materiál obsahující základní společný materiál, který lze použít u všech poskytovaných zdravotních služeb.“

Co to ale prakticky znamená? V řadě praxí se nenajde jediný materiál, který by byl shodný pro všechny výkony. Třeba ani vyšetřovací rukavice se nemusí použít u všech výkonů, že. Tzv. ostatní materiál (tedy podle výše uvedeného může jít o všechen materiál) může být k ceně připočítán jako zvlášť účtovaná položka. K ní lze započíst přiměřený zisk.

Například v případě složitějšího stomatologického ošetření pak seznam s „ostatním materiálem“ pro určitý výkon může obsahovat desítky položek, které se mění a není možné je předem odhadnout. Mění se i vstupní ceny za materiál. Dát dohromady kalkulaci takového výkonu pak prakticky není možné, správa takového systému je nesmírně administrativně náročná, což v důsledku zvyšuje ceny služeb.

Jaký má „pitvání“ materiálu smysl? Náklady na běžný zdravotní materiál bývají např. v zubním  lékařství mezi 5-7%. Je potřeba zvyšovat administrativní náročnost, která je již tak značná? Proč není možné, aby si materiál rozčlenila každá účetní jednotka dle svých potřeb (část zahrnula do cen v minutové sazbě, část zahrnula připočítáním k ceně jako zvlášť účtovaná položka)? Co další náklady, které nejsou v přímé souvislosti s každým zdravotním výkonem (např. určité přístroje, některé mzdy, apod.). Proč podle logiky cenového předpisu „spravedlivosti“ nevadí také?

Přiměřený zisk

Bod 5 definuje přiměřený zisk:

„Přiměřeným ziskem je zisk spojený s poskytováním zdravotních služeb odpovídající obvyklému zisku dlouhodobě dosahovanému při srovnatelných ekonomických činnostech, který zajišťuje přiměřenou návratnost použitého kapitálu v přiměřeném časovém období“.

Není nám známo, kde by bylo možné dohledat obvyklé zisky ve zdravotnictví (ještě lépe po oborech zdravotnictví). Tedy čím se MZ ČR doporučuje řídit při výpočtu tzv. přiměřenosti? Obáváme se, že jediný správný výklad, co je či není přiměřené, pak může přednést případná cenová kontrola.

Navíc u většiny menších poskytovatelů zdravotních služeb, kteří podnikají jako s.r.o. slouží zisk hlavně k pokrytí náhrady mzdy vlastníků firmy. Tím se jednak šetří náklady (snižuje se cena služeb pro pacienta) a jednak zvyšuje bezpečí dostatku cash flow při hospodaření (nejdříve pokryjí náklady na mzdy zaměstnanců včetně odvodů státu, uhradí faktury dodavatelům a jiné,  úplně nakonec, když zbude zisk, odpočítají si vlastníci firmy rezervu a teprve pak si část zisku případně vyplatí). V cenovém předpisu je pak nepřímo uvedeno, že takové použití zisku vlastně není možné.

Možný daňový základ podnikajících fyzických osob (v podstatě jejich zisk, neb mzdu nemají) pak cenový předpis vlastně neřeší vůbec.

Shrnuto, cenový předpis MZ ČR 1/2021/CAU pro rok 2021 nepřinesl vůbec nic nového. Všechna palčivá témata zůstávají nadále otevřena a je pouze v rukou kontrolních orgánů, jaké zaujmou stanovisko. Metodiku vydává MZ ČR, její plnění u poskytovatelů zdravotních služeb kontroluje Specializovaný finanční úřad (MF ČR).