Regulace bez legrace

Jak známo, cenová regulace se týká všech oborů ve zdravotnictví. Každý poskytovatel zdravotních služeb je povinen mít je vypracované tzv. cenové kalkulace. To kontrolují příslušné orgány. Regulace opravdu není legrace. Jaký ale kalkulace mají smysl?

Co je cílem cenových předpisů a regulace cen ve zdravotnictví?

Zjednodušeně lze říci, že cílem cenových předpisů je zajistit, aby daný poskytovatel zdravotních služeb neúčtoval pacientovi více, než by měl. Tj. aby pacienty neokrádal (měl ceny výkonů spočítané, ekonomicky podložené), což je jistě na první pohled hezká myšlenka, s níž nelze nesouhlasit.

Mimo to mají cenové kalkulace u řady oborů zásadní vliv na ekonomiku praxe – správné nastavení cen má vliv na to, zda bude mít firma na mzdy, závazky dodavatelům, plánované (i neplánované) investice, zda zbude adekvátní část pro vlastníka firmy, aby se odměnil za podnikatelské riziko a svou práci, apod. To pravděpodobně ocení každý podnikatel a nejsou k tomu potřeba cenové předpisy, regulace.

Praxe, kde je podíl výkonů mimo ZP minimální

U oborů, kde je příjem / výnos mimo zdravotní pojišťovny minimální (např. praktické lékařství), nemají kalkulace prakticky žádný ekonomický význam. Obvykle v těchto oborech ani není velký zájem lékaře, aby nabízel výkony mimo výkony zdravotní pojišťovny (ZP). Ani pro to nebývá prostor (ZP obvykle pokrývá většinu toho, co si léčba pacienta žádá, nebo to sice pokrývá, nicméně taková léčba se provádí na specializovaných pracovištích).

Jde jen o to, aby lékař účtoval pacientovi za těch pár výkonů mimo systém ZP (např. očkování) adekvátní peníz. A na to stačí selský rozum, není potřeba nic složitě vypočítávat, zájmem lékaře nebývá na těchto výkonech vyladit firemní rozpočet. Často je cena takového ošetření nebo vyšetření stanovena pod reálnými náklady, protože lékař chce vyjít pacientům vstříc.

Bohužel cenové předpisy platí i pro tyto praxe, je nutné mít doloženou cenu každého přímo účtovaného výkonu. Většinou ale dle našich zkušeností takové praxe nebývají předmětem kontrol (dle našeho odhadu jde o cca 1-5% proběhlých kontrol).

Praxe s větším či menším podílem výkonů hrazených ZP

Ve většině oborů je větší či menší podíl přímých plateb. To znamená, že pacienta (ani lékaře) nabídka výkonů ZP neuspokojila – preferují modernější metody léčby, postupy, materiály, a ty prostě ZP nehradí. Pacient si může zvolit péči mimo nabídku ZP, hradí si ji pak sám.  Jestliže si pacient vybere péči nehrazenou, jeho „nárok“ u ZP na léčbu zůstane nevyčerpán – ve většině případů mu ZP nic nepřidá. Není to zvláštní?

Jestliže je regulována výše cen zdravotních výkonů, jde podle dle mého názoru o selhání systému zdravotního pojištění. Pacient si nepřeje to, co ZP nabízí? OK, pak si vybere léčbu jinou. Proč je ale nutno regulovat, jak daný lékař k ceně došel? Když bude lékař chtít, stejně si cenu nastaví, jak se mu zlíbí a papírově bude vše v pořádku. Pacient se bude rozhodovat dle svých finančních možností. Zpracování kalkulací stojí nemalý čas i peníze – tedy se odrazí v ceně výkonů – výkony pak budou muset být dražší. Efekt je tedy opačný – regulace dělá výkony dražší. Úsměvné že?

U praxí, kde je větší či menší podíl příjmů od ZP, jsou kalkulace důležité z hlediska ekonomické stability praxe. Jestliže je výkonů na ZP velký podíl, lze obecně říci, že je ekonomicky zdravé zajistit příjem praxe i z jiných zdrojů – tedy přímo od pacientů. Výše úhrad od ZP často není adekvátní (neodpovídá reálným nákladům) a má zpoždění – tj. lékař musí dříve uhradit mzdy a závazky dodavatelům, teprve časem dostane úhradu od ZP. Nemůže si být ani jist, co  mu ZP odmítne uhradit nebo bude zařazeno mezi tzv. vratky.

Praxe s výkony převážně estetického charakteru

U oborů, u kterých jde hlavně o výkony estetického charakteru, je pak povinnost kalkulací zcela zarážející. Příjmy od ZP jsou zcela minimální, případně ani daný poskytovatel nemá se ZP smlouvy uzavřeny. Cena výkonů je obvykle určena trhem (konkurencí, apod.). Každý lékař ví, jaké ceny si může v dané oblasti dovolit a co tím říká světu. Jestliže má ceny vyšší, musí obvykle vynakládat více prostředků za marketing (což je ale nákladová položka, která vstupuje do kalkulací). Pacient léčbu nepotřebuje ze zdravotních důvodů, chce ji z jiných důvodů. Proč to regulovat? Když něco životně není potřeba, proč má někdo regulovat, kolik to má stát?

I zde platí zásadní ekonomický význam cenových kalkulací, protože takové praxe nemají příjmy z jiných zdrojů než platby za ošetření přímo od pacientů.

Co je dále zarážející?

Regulace cen tady je, na tom se asi výhledově nic nezmění (regulí spíše přibývá, než aby mizely). Je tedy na každém lékaři, zda chce podnikat (a dodržovat nebo nedodržovat zákony). Když někdo nechce mít starosti s provozem praxe, může se nechat zaměstnat.

Když už ale nějaká regulace platí a někdo se zabývá kontrolou dodržování, mělo by to mít i nějaký význam, přínos. Přínos pro pacienty cenové předpisy určitě nemají. Lékař musí řešit „papíry“ a nemá čas léčit. Léčba musí být kvůli administrativě dražší, pacient tedy musí platit více. Provoz kontrolních orgánů jistě také stojí nemalý peníz.

Navíc neexistuje přesná metodika pro stanovení výše cen. Nic proto není správně, ani dobře, ve všem je možné hledat problémy, když bude někdo chtít.