Členění nákladů v účetnictví poskytovatele zdravotních služeb

Řada účetních firem si klade otázku, jak správně nastavit analytické členění nákladů firmy, která je poskytovatelem zdravotních služeb.

Cílem tohoto příspěvku je podat základní informace, jak je dle našeho názoru vhodné náklady členit. Jednak z manažerského pohledu, jednak pro účely cenových kalkulací.

Specifika vedení účetnictví ve zdravotnictví

Analytické členění nákladů by mělo mimo jiné odrážet to, jaký přehled chce vlastník firmy o nákladech firmy získat. Většina vlastníků menších (ale i větších) firem ve zdravotnictví jsou lékaři, kteří často nemají na tuto problematiku vyhraněný názor a třeba ani tyto informace dále nevyužívají. Tedy vše nechají na účetní firmě. Ta obvykle strukturu nákladů nastaví podle svých zkušeností, případně podle jiných firem, kterým účetnictví vede.

Vše je v pořádku do té doby, než je potřeba náklady sledovat pro účely zpracování cenových kalkulací.

Finance ve zdravotnictví ale mají svá další specifika. Celou problematiku vlastně řídí cenové kalkulace –  předpisy týkající se tvorby cen, které platí pro každého poskytovatele zdravotních služeb. Bez správných informací nelze kvalitně cenové kalkulace zpracovat.

Náklady

pro účely cenových kalkulací

Na straně nákladů jde pak hlavně o to, aby se analyticky oddělily tyto náklady:

  • některé dražší materiály (určí si firma sama), které jsou určené pro konkrétní pacienty a jsou připočítávány k ceně práce (jde o tzv. přímý materiál – typicky např. zubní implantáty, bělící prostředky, augmentační materiály). Pozor, nejde o všechen zdravotní spotřební materiál, jen o ten významný. (*více o této problematice na konci článku)
  • některé externí služby určené přímo pro konkrétní pacienty – např. zubní laboratoř či OPG zhotovované externí firmou
  • zboží k prodeji (nebo materiál, který se samostatně neprodává, ale firma ho přičítá k ceně služeb – např. u dentální hygieny jsou to často mezizubní i klasické zubní kartáčky – viz přímý materiál)
  • náklady nesouvisející s poskytováním zdravotních služeb (jiná činnost firmy).

Minimální rozsah položek kalkulace dle cenových předpisů je:

  1. Přímý materiál
  2. Přímé mzdy
  3. Ostatní přímé náklady
  4. Nepřímé náklady, z toho:
    • a) Výrobní režie
    • b) Správní režie
    • c) Odpisy, u pronajatého majetku výše nájemného
  5. Ostatní náklady
  6. Zisk

pro manažerské účely

Pro manažerské účely je pak vhodné sledovat odděleně dle našeho názoru např. tyto náklady:

  • mzdy (hrubé mzdy, sociální a zdravotní pojištění)
  • nájem (nájem služby k nájmu, energie)
  • spotřební materiály (přímé a běžné)
  • drobné přístroje (zdravotnické a nezdravotnické)
  • školení a vzdělávání
  • marketing
  • opravy a udržování
  • provozní a správní režie
  • pojistné
  • úroky
  • leasing
  • odpisy

Detailní členění nákladů je důležitým nástrojem pro plánování změn a kontrolu nákladů ve vztahu k cenám poskytovaných služeb.

Výnosy

pro účely cenových kalkulací

  • výnosy z prodeje zboží (viz náklady – zboží k prodeji)
  • výnosy nesouvisející s poskytováním zdravotních služeb (např. pronájem části prostor jinému subjektu, atd.)

pro manažerské účely

Na straně výnosů je pro přehled určitě žádoucí rozdělit výnosy od zdravotních pojišťoven a výnosy přímo od pacientů.

Daňová evidence

U daňové evidence není detailní členění výdajů běžné. Uvedené principy (a cenové předpisy) ale platí i pro lékaře (a jeho účetní firmu), který daňovou evidenci vede.

*Respektive je to trochu složitější. Cenové předpisy se vyjadřují v tom smyslu, že základní materiál shodný pro všechny výkony lze rozpočítat do minutové sazby, ten ostatní by měl být započítán přímo (a také léčivé přípravky, zvlášť účtované zdravotnické prostředky). Tedy účty pro zdravotnický materiál bychom doporučovali nastavit minimálně dvě (jeden pro obyčejný běžný materiál, který se do minutové sazby zahrnuje a druhý pro ten „speciální“, který si lékař připočítává k ceně práce, tedy se do minutové sazby nezahrnuje). Jejich obsah je pak k diskuzi (každá firma si nastaví dle svých potřeb).